Název

Jaromíra Mulačová

Popis

Jaromíra Mulačová byla jednou z žen, které, ač narozeny koncem 19. století, dokázaly o své životní kariéře rozhodovat samostatně, bez ohledu na tehdejší stereotypy.
Otec Václav Mulač pocházel z Buštěhradu ze ševcovské rodiny a byl vojákem pražského dělostřeleckého pluku, matka Eleonora rozená Strnadová byla z Jindřichova Hradce, rovněž z rodiny obuvníků. Rodina žila od roku 1872 na Smíchově, později, v roce 1892, získal otec místo domovníka v Praze Na příkopě 957-1 s bytem bez denního světla, jehož okno ústilo do rušné pasáže, kde v těch dobách byl tak zvaný Velký bazar.
Rodiče měli dvě dcery. Je udivující, že se jim podařilo i při nepříliš dobrých majetkových poměrech dopřát oběma dcerám pro tu dobu nadstandardního vzdělání.
Starší, Marie, se narodila v roce 1879, maturovala na Minervě a vystudovala filosofickou fakultu, obor čeština a němčina. Provdala se za Václava Šlosara a celý život zasvětila péči o rodinu a podpoře činnosti svého manžela, profesora a ředitele učitelských ústavů v Čechách i na Slovensku, spisovatele a překladatele s uměleckým jménem Václav Šlosar Doubravský, rodem z Újezda u Hořovic.
Jaromíra se narodila na Smíchově 14. 5. 1881.
V době, kdy nebylo zvykem, aby ženy studovaly, nebo byla tato výsada spíše přístupna dívkám z bohatých rodin, dokázaly i některé méně situované dívky dosáhnout vzdělání, mnohdy za pomoci stipendií. Jaromíra zaměřila své úsilí ke studiu malířství, ovšem obdařena byla i talentem literárním. Po ukončení docházky do měšťanské školy nastoupila do druhého ročníku Dívčí školy průmyslové v Praze, zároveň absolvovala odborné kurzy umělého vyšívání, paličkování krajek, přípravný kurz pro industriální učitelky a v roce 1900 složila zkoušku způsobilosti z ženských ručních prací pro školy obecné a měšťanské. Soukromě studovala gymnaziální látku. Výtvarného vzdělání získávala soukromým studiem u akad. malířky M. Urbanové – Zahradnické, později u profesora Ferdinanda Herčíka. Jejím rádcem byl i malíř Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský. V roce 1904 zahájila studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, totiž na nedlouho předtím otevřené Všeobecné dámské škole pro kreslení a malbu, kde byli jejími učiteli např. Václav Dědek, Jiří Stibral i Jakub Schikaneder. V letech 1908 – 9 tam pokračovala na Speciální škole pro výzdobu plošnou. V té době už pracovala jako bezplatná asistentka (hospitantka) kreslení při městské průmyslové škole dívčí v Praze, jako výpomoc u ředitele Vildvalda na 6 hod. týdně. V letech 1909 – 10 byla asistentkou kreslení při dívčím lyceu král. města Plzně, od roku 1910 začala pracovat jako zatímní učitelka kreslení při dívčí průmyslové škole spolku Ludmila v Č. Budějovicích, kde pokračovala její učitelská kariéra až do roku 1917. V roce 1911 podstoupila maturitní zkoušku na dívčím lyceu a vydala brožuru O harmonii barev se zvláštním zřetelem k oboru oděvnímu. V roce 1913 absolvovala cestu po Itálii (Římu a Floencii) zřejmě se skupinou či spolkem dívek. Začala pracovat na rukopise učebnice Nauka o krojích, kterou dokončila roku 1914 a předala jej po schválení Ministerstvem kultu a vyučování nakladateli O. Kyprovi v Pardubicích. Po odchodu nakladatele do války se však rukopis ztratil, a tak začala na učebnici pracovat znovu, zatím se však publikaci ani rukopis nepodařilo nalézt. V knihovně muzea v Polné se však nachází její drobná bohatě ilustrovaná publikace bez uvedení data vydání s názvem Ženský kroj všech věků.
V roce 1915 se podle údajů z disertační práce Krajina s nábytkem (M. Suchomelová) účastnila přípravy výstavy svérázu v Praze. V té době už přispívala do časopisu Ženský obzor odbornými články z oboru uměleckého a uměleckoprůmyslového. V roce 1917 založila v Č. Budějovicích časopis Album českého svérázu a redigovala jej do r.1919, později časopis vycházel pod názvem Československý svéráz.
Po přestěhování do Prahy v roce 1917 pracovala v závodě Hospodářské družstvo pro svéráz krojový a bytový v Praze jako vedoucí obchodu a dílny po dobu 10 měsíců, později si v Praze zřídila vlastní umělecko-průmyslový ateliér pro výrobu krojů, dekoračních výšivek a výzdobu oděvní na základě vydaného živnostenského listu.
Od začátku školního roku 1919 pracovala jako učitelka kreslení a vedlejších předmětů na Městské dívčí průmyslové škole ve Slezské Ostravě. Zabývala se též výukou v dětských dílnách zavedených Okresní péčí o mládež: lepenkářství, šití loutek, vyšívání a výzdobné malbě drobných předmětů. V roce 1920 byla jmenována definitivní profesorkou v IX. hodn. třídě a po onemocnění ředitelky školy byla zvolena správkyní této školy. Její současnou činností byla i výuka vyšívání a výchovných prací v doplňovacím kursu industriálních učitelek okresu slezsko-ostravského. Dokončila rukopis Nauky o umění (asi učebnice pro školy) a předložila jej ke schválení. Publikaci ani rukopis se zatím nepodařilo nalézt.
Mezi lety 1922 a 1931 učila na Státním reálném gymnáziu Hviezdoslavově v Dolném Kubíně. Seznámila se s neblahou sociální situací v regionu a pokoušela se řešit problémy žáků, kteří do školy dojížděli nebo docházeli ze vzdálenějších obcí. Zjistila, že mnohé děti nemají vzhledem k chudobě možnost se po celý den strávený ve škole najíst. Sháněla sponzory a vybudovala systém společného stravování pro žáky z nemajetných rodin. Studovala místní etnografii a folkloristiku. S žáky podnikala školní výlety, na příklad do Tater. Přátelila se s vdovou po básníku Hviezdoslavovi, stýkala se s významnými osobnostmi města, např. s Jégé Nádašim. Publikovala články zabývající se sociální tématikou území.
Období mezi léty 1931 až 1935 není zmapováno. Zřejmě ještě existovalo nějaké spojení se Slovenskem, ale zřejmě již byla Jaromíra Mulačová vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu v invalidním důchodu.
Od roku 1935 je již doložen pobyt v Kouřimi, kde zakoupila dům č. p. 404 v Dobropolské ulici, součást bloku tří domů postavených podle návrhu Dušana Jurkoviče. Obydlí mělo specifickou atmosféru danou osobitým Jurkovičovým stylem, navazujícím na Arts and Crafts, s typickou halou s dřevěným schodištěm do podkroví, štíty s bosáží a verandou. Ovšem osobnost Jaromíry Mulačové doplnila ráz interiéru praktickým nábytkem a množstvím děl lidového umění včetně vyřezávaných madon či keramiky, sbírkou pocházející ze Slovenska. Ze sbírky se bohužel nic nedochovalo a dům, ač v oblasti s památkovou ochranou, byl po roce 89 k nepoznání nevkusně přestavěn.
V Kouřimi se Jaromíra pozvolna začala zúčastňovat veřejného života. Byla členkou bytové komise, iniciátorkou založení Osvobozené domácnosti. Díky jejím snahám vznikla v Kouřimi veřejná prádelna, jejíž byla potom dlouhá léta jednatelkou. Dokázala sehnat peníze na její vybudování a zakoupení vybavení, ušetřit na stavbu nové budovy. Až do pozdního věku jezdila vyřizovat agendu do Prahy. V tehdejší době byla existence prádelny velkou pomocí pro domácnosti, praní prádla bývalo velkou zátěží pro ženy.
Z dobové kroniky je možno se dozvědět o její účasti ve volbách do národního výboru v roce 1946. Jako kandidátka za Československou stranu národně socialistickou ve volbách uspěla.
Během celého života byla literárně činná, ať už publikacemi z oblasti užitého umění, tak i články se sociální tématikou. Byla stálou přispěvatelkou do Národních listů a Ženských obzorů. Do jakési soutěže zaslala později dvě humoresky ze života prostých lidí na Slovensku a získala čestné uznání. V její pozůstalosti se podle tvrzení její přítelkyně kouřimské spisovatelky Žofie Pohorecké vyskytoval i rozepsaný detektivní román.
Pokoušela se i o komponování. Její vánoční ukolébavka byla v roce 1959 provedena s neobvyklým doprovodem v kouřimském kostele a po jejím úmrtí opět o Vánocích v roce 1960.
Jaromíra Mulačová zemřela 22. 12. 1960.

Nastavení